Co dělám, když mám plnou hlavu?
Dneska se zaměřím na věc, která mi pomáhá asi úplně nejvíc. Pomáhá mi, když jsem unavená. Když toho mám v hlavě moc. A taky ve chvílích, kdy bych něco dělat chtěla, ale nějak se nemůžu rozhoupat.
A ta zázračná metoda?
Jít se projít ven.
Ideální je, když svítí slunce. Ale upřímně – funguje to skoro za každého počasí. Vyzkoušela jsem mlhu, mrholení i déšť. Jediná podmínka je, aby to nebyl slejvák, který mě promočí dřív, než napočítám do deseti.
Je vlastně úplně jedno, kam jdu. Do lesa, k potoku, nebo jen obejdu krátký úsek polní cesty za domem.
Podstatný je ten samotný proces.
Dávám jednu nohu před druhou a po chvíli mám pocit, jako by mi v hlavě někdo přepnul vypínač.
Myšlenky začnou bloudit. Připomínám si útržky příběhů, které jsem nedávno četla. V hlavě si pohrávám se scénami z poslední zkouknuté epizody rozkoukaného seriálu. Napadají mě nové věci, které bych mohla tvořit. Přemýšlím, co by se dalo zkusit příště, co by šlo vylepšit.
A než si to uvědomím, mluvím si sama pro sebe a únava je pryč.
Najednou se těším, až dojdu domů a pustím se do práce.
A právě tehdy často beru do ruky zápisník. Myšlenky, které se na procházce objeví, by jinak rychle zmizely.

Na procházkách navíc skoro vždycky objevím něco hezkého:
Choroš, který vypadá jako obličej Krakena.
Suché okolíky, které se krásně rýsují proti obloze.
Odraz stromů na hladině rybníčku, kam normálně moc nechodím.
Nebo tři sojky, které jsem vyplašila u remízku.
K radosti mi vlastně stačí docela málo.
Upřímně – nebylo to tak vždycky.
Před lety jsem si tenhle zvyk musela postupně vybudovat. Po každé procházce jsem přemýšlela, co hezkého jsem vlastně viděla. Co mě potěšilo.
Někdy to bylo jednoduché.
Jindy jsem nad tím musela přemýšlet docela dlouho.
Mezi paneláky nebo v roští u bývalého JZD se totiž hezké věci hledají trochu hůř.
Ale postupně to začalo jít samo.
Dneska se někdy vrátím z procházky a ještě několik dní žiju z jednoho malého zážitku.
Třeba z toho, že jsem v remízku zahlédla hranostaje. Totálně jsem ho vyplašila, i když jsem jen šla po cestě kolem. Chudák chvíli nevěděl, jestli utéct vlevo, nebo vpravo. A jeho bílý kožíšek v podrostu svítil jako malý maják.

A jak do toho zapadá můj zápisník?
Hodně mi pomohlo si to hezké napsat. Zápisník se na to hodí skvěle – stačí pár řádků a během chvíle máte malý záznam dne.
Můžeme tomu říkat třeba deník vděčnosti, i když já do toho nikdy nepsala, za co jsem vděčná. Pro mě to byly prostě 3 hezké věci, co se mi ten den udály.
Někdy jsem je napsala hned, jindy jsem musela opravdu tvrdě přemýšlet.
|
📌 Praktický tip Vyhraďte si v zápisníku jednu dvoustranu. Zkuste to vydržet alespoň 14 dní. Ideálně měsíc. Po nějaké době si možná všimnete, že se ty malé dobré věci kolem vás hledají mnohem snáz. V zápisníku vám navíc začne vznikat docela hezká kronika běžných dní. |
A protože můj zápisník je kromě plánovacího nástroje i takovou malou kronikou mého života, ráda si do něj lepím fotky. Takže pokud si s sebou vezmu na procházku mobil a fotím, udělám si pak z fotek koláž. Je to pro mě ještě jedno takové příjemné shrnutí aktuálních zážitků. Když si dám práci a udělám si mapku, mám i nápovědu na příště, až budu váhat, po které cestě se dát.

|
📌 Praktický tip Na mapku úplně stačí měření vzdálenosti nebo plánování tras na mapy.cz. Koláže si pak skládám v Canvě. I bez placené verze se tam dají fotky rychle poskládat bez složitého nastavování velikostí. Pokud máte tapiří zápisník ve formátu A5, osvědčila se mi velikost stránky 14 × 20 cm. S takovým formátem se pak dobře pracuje při lepení do zápisníku. Hotovou koláž je nejjednodušší vytisknout na samolepicí fotopapír. |











